Na politiku se nadává

Nepamatuji navzdory svému poměrně dlouhému životu dobu, kdy by se na politiku nenadávalo. Nadávalo se na ni i tehdy, kdy jsme svou politickou reprezentaci veřejně vychvalovali až do nebes, což bylo logické, protože se tak dělo v dobách, kdy se jediná vládnoucí strana chválit musela, nechtěl-li mít člověk nepříjemné oplétačky s vrchností. A dnes, kdy už si můžeme říkat pomalu vše, co jenom říkat chceme, je kritika (včetně té nekonstruktivní) naprosto běžným úkazem. Nadáváme na prakticky jakékoliv politické rozhodnutí, a to bez ohledu na to, kdo ho učiní a jaké je. Na všem najde aspoň někdo něco, čemu se něco vytýkat dá.

Politici mohou schválit cokoliv, mohou mluvit jakkoliv, a vždycky se někoho dotknou, někomu se znelíbí, někomu nejsou po chuti. Protože vládnou notně různým lidem. A co jeden slyší a akceptuje rád, to jinému klidně i naprosto zásadně vadí. Když jsou politici rozdávační, snese se na ně vlna kritiky, zejména ze strany těch, jimž se nelíbí ožebračování celého národa prostřednictvím ruinování státního rozpočtu, když jsou tito v zájmu rozpočtu a naší budoucnosti skoupí, odnesou to od těch, kdo si zvykli žít na státní náklady a kdo rádi stojí s nataženou rukou, až jim tatíček stát něco dá.

Když nás uvrtají politici do svazku s jednou mezinárodní strukturou, odnesou si to od těch, kdo by chtěli patřit k jejímu protipólu, když se podepíše jakákoliv smlouva, najde se někdo, kdo se cítí být poškozen. A podobných důvodů ke kritice tu je! Tolik, že se žádný politik už z principu nemůže zavděčit. Nejlépe by zřejmě dopadl, kdyby nedělal nic, protože kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale současně by si to schytal za to, že je líný.

A tak politikům není co závidět. Protože jsou pro nás těmi nejhoršími. A to ani nemluvím o tom, že jsou placení lépe než prostý lid. A to v této zemi neodpouští nikdo.